Články

Proč nemluvíme o smrti?

Daniel Low pro The Times

Stojím pod stříškou, která mne chrání před spalujícím sluncem, a naslouchám příběhům o mém dědečkovi. Mezitím má babička zírá bezcílně před sebe, její demence ji chrání před realitou těla jejího manžela, úhledně uloženého v dřevěné rakvi. Sešel jsem se se svou rodinou v San Diegu, abych oplakal dědečkovu smrt. Když jsem se však setkal se zamlženým babiččiným pohledem, začal jsem přemýšlet, jak asi bude vypadat konec jejího života.

Coby rodinný lékař jsem věděl, jaký rozhovor je teď potřebný. A také, jaká je to výzva tyto hovory začít. Před týdnem jsem viděl, jak byla 95letému pánovi během resuscitace rozdrcena žebra na papírmašé, protože neexistovala žádná dokumentace naznačující, že by chtěl něco jinak. Vzpomínám si, jak jsem před měsícem s obavami seděl s rodinou, která se pokoušela rozhodnout, zda už u jejich otce/manžela v kómatu nastal čas “vytáhnout zásuvku”. Co by si přál? Nebyli si jistí, nikdy s ním o jeho přáních nemluvili.

Tyto rozhovory jsou těžké, ale nesmírně důležité. Bez ohledu na to, jak zdravě žijeme nebo kolik lékařské péče přijímáme, všichni zemřeme. Pochopení tohoto faktu intelektem se však nesmírně liší od skutečného cítění; konfrontace s vlastní smrtelností je děsivá. Mnozí z nás žijí v popírání smrti – v obavách z takové diskuse – a mnoho lékařských profesionálů se chová, jako by smrt byla problémem, který je třeba vyřešit, a nikoli proces, který je třeba prožít. Zatímco 92 % lidí se domnívá, že hovořit se svými blízkými o péči na konci života je důležité, jen 32 % lidí tak činí. Obdobně 97 % lidí říká, že je důležité mít svá přání v písemné podobě, pouze 37 % lidí skutečně takovou písemnou dokumentaci má.

(pozn. překlad.: Statistika v ČR – co se týče pacientů, 70 % z nich přemýšlí nad tím, jak by si představovali péči v závěru života. Paradoxně ovšem 64 % z nich o svých přáních s nikým ze svých blízkých, natož se svým praktickým lékařem, nikdy nemluvilo. Zdroj: https://www.umirani.cz/data#dvp)

Nesmíme podlehnout tomuto kulturně podmíněnému strachu ze smrti. Staneme-li tváří v tvář konečnosti svého života s pokorou a uznáním vlastní smrtelnosti, jsme také schopni jasně vyjádřit, čemu se chceme vyhnout. Stáváme se tak aktivními účastníky, kteří chtějí žít a umírat způsobem, který je v souladu s našimi hodnotami a prioritami, nejsme obětí “neštěstí”. Můžeme se obávat  citového nepohodlí takového rozhovoru, ale vyhýbání se mu je mnohem horší.

Příliš často potkávám hospitalizované, vážně nemocné pacienty, kteří ještě neuvažovali nad tím, co si přejí ve chvíli, kdy jejich život bude jedním velkým kompromisem. To nejenže přispívá k nadměrným výdajům na zdravotní péči (25 % všech nákladů programu Medicare je v posledním roce života), ale vytváří ohromný stres celé rodiny, když jsou život ohrožující rozhodnutí – jako je odejmutí podpory života – nečekaně “vnucena” jejím členům. Kromě toho, ignorování naší nevyhnutelné budoucnosti nám v konečném důsledku brání v péči, kterou bychom si přáli – 70 % pacientů uvádí, že chce zemřít doma, ale méně než polovině se toto přání vyplní.

(pozn. překlad.: Program Medicare je jednotný zdravotní národní program pro staré a postižené občany, podílí se na něm federální či státní vláda. Funguje např. v USA nebo ve Švédsku).
Musíme najít odvahu diskutovat o těchto otázkách s našimi lékaři, rodiči a našimi dětmi. Naštěstí existují příklady, které připravují cestu vpřed. “Death Cafe” jsou rozšířena po celém světě. Lidé se zde scházejí, aby hovořili o péči na konci života. Přátelům a rodinám to nabízí možnost, jak diskutovat o nadějích a obavách kolem smrti tvořivým způsobem, například pomocí karetní hry “Hello”. Pro některé to může znít bizarně, ale tyto aktivity přinášejí výrazné změny. Například v La Crosse ve Wisconsinu toto úsilí vedlo 96 % lidí k tomu, že sepsali své “dříve vyslovené přání”.

(Pozn. překlad.: Death Cafe v České republice pravidelně organizuje spolek Ze Mě Země v Ostravě).

Vnesení takových rozhovorů do našeho kolektivního vědomí, jak tomu bylo v případě mého dědečka, je možné… Pokud se tak rozhodneme. Požádejte na příští schůzce svého poskytovatele primární péče, aby vám vysvětlil předběžný plán budoucí zdravotní péče. Prozkoumejte zdroje, jejichž cílem je pomoci nám formulovat naše priority v oblasti zdravotní péče a posledních přání

(pozn. překlad.: V České republice je to dříve vyslovené přání – https://www.cestadomu.cz/publikace/drive-vyslovene-prani  a seznam posledních přání https://mojesmrt.cz).

Jaký větší dar můžeme dát našim rodičům, než se pokorně zeptat na to, co je pro ně vzhledem k věku nejdůležitější a pomoci jim otevřít diskusi, vedoucí k ujasnění a vyslovení jejich přání, třeba v oblasti zdravotní péče? Když tak učiníme, můžeme nejen snížit stres celé rodiny, ale také sami sebe i své blízké osvobodit pro plnější život…

(Daniel Low je rodinný lékař ve švédském Cherry Hill)

Zdroj: https://www.seattletimes.com/opinion/why-wont-we-talk-about-death/

Donna Grethen / Op-Art

Volný překlad po češtiny: Jana Slavíčková